Dunwichská hrůza

Dunwichská hrůza Wilbur Whateley, předčasně vyvinutý, obludný syn jedné z osamělých dunwichských rodin uchovává část úděsného tajemství zakázané knihy Nekronomikonu. Tajemství, jež bezpochyby nesmí být vyjeveno lidem: armády zla přežívají a mohou být přivolány na zem. Jakmile by byly jednou vypuštěny, na světě vezdejším by vypukla apokalypsa. Dunwichská hrůza se počítá mezi nejděsivější díla hororové literatury. Ilustrace Santiaga Carusa patří mezi nejlepší grafická díla zpodobňující svět H. P. Lovecrafta. "Nikdo, dokonce ani ti, kdo znají pravdu o nedávných hrůzách, nedokáže říci, co to vlastně s tím Dunwichem je. Staré pověsti vyprávějí o hříšných rituálech a konkláve, během nichž indiáni vyvolávali z okolních homolovitých kopců zakázané stíny a na jejich divoké orgiastické modlitby odpovídalo hlasité praskání a dunění v podzemí." O autorovi H. P. Lovecraft Providence, 1890-1937 Potomek britských kolonistů ze 17. století v dětství často stonal a vzdělával se převážně sám. Na svůj věk byl velmi pokročilý. Ve třech letech již uměl číst a v sedmi začal psát. Celý život se věnoval svým zálibám. Po Poeovi byl jedním z velkých novátorů v oblasti hrůzy. Call of Cthulhu (Volání Cthulhu, 1926), Dunwich Horror (Dunwichská hrůza, 1928), At the mountains of Maddness (V horách šílenství, 1931) a The Shadow over Innsmouth (Stín nad Innsmouthem, 1931) jsou považovány za jeho hlavní díla. V nich je shrnut jeho hlavní odkaz žánru: kosmická hrůza. K jeho oblíbené četbě patřili Arthur Machen, lord Dunsany a Algernon Blackwood. Za nezájmu jeho současníků, odsouzen k samotářskému osudu, zemřel ve 46 letech. Zanechal po sobě velké množství příběhů, básní, dopisů a esejů. V roce 1939 začali jeho přátelé systematicky vydávat Lovecfratovo dílo. Dnes jsou klasikou stejně jako práce de Melvilla a Hawthorna. O ilustrátorovi Santiago Caruso Buenos Aires, 1982 Studoval na Escuela de Bellas Artes Carlos Morel (Škola krásného umění Carlose Morela) a pomáhal v tiskárně Oscara Caprista a Ariela Olivettiho. Ve svých jedenadvaceti letech získal první cenu za kresbu na Salón de Artes Plásticas (Salonu výtvarného umění) Musea Roverano. Spolupracoval s vydavateli své rodně země i se zahraničními nakladatelstvími. Sám začal studovat malby 19. století a zvláštní pozornost věnoval symbolistům. Jeho estetické zaměření je silně ovlivněno pracemi Alberta Breccii, Carlose Nineho, Josého Muñoze a Enriqueho Alcateny. Jeho tvorba je však zcela osobitá a vyniká životem i výjimečnou technikou. Lze bez nadsázky říct, že Carusovo dílo se často objevuje v galeriích a muzeích v Buenos Aires a je jedním z největších objevů výtvarného umění Latinské Ameriky a možná bude brzy zaujímat přední místo v jeho vývoji.