Musela jsem mlčet

Mazarine Pingeot vzpomíná na Francoise Mitterranda. Ovšem z pohledu dcery, nikoli političky. Mazarine věděla, kdo je její otec, staral se o ni. Fungovali prakticky jako normální rodina. Jen o tom nemohla nikde mluvit. Tajilo se to. Jezdili spolu na víkendy, na dovolenou, chodívali i do restaurace, otec za ní chodil do nemocnice, když měla nehodu při jízdě na koni. Pouze se o tom nemluvilo. Do jisté míry zde zapůsobila i nepsaná gentlemanská dohoda s francouzským tiskem. Mazarine se stala objektem zájmu bulváru až ve svých sedmnácti nebo osmnácti letech. V knize líčí i tuto událost. Stejně jako později třeba setkání s Mitterrandovou oficiální manželkou Danielle. A líčí i otcovu smrt - opět z pohledu dcery. Zaměřuje se proto pouze na to, jak to vnímala sama, jak otec ležel u nich doma, jak se s ním matka loučila. Prostřídávání zápisků ze současnosti se vzpomínkami na minulost působí v jednu chvíli i překvapivě dramaticky. A sice ve chvíli, kdy Mazarine sama první dítě potrácí.