Krize jako šance

Psychologové někdy říkají, že krize středního věku je jako druhé dospívání. Člověk v tomto období nechce nikoho vidět a ve své rodině si připadá jako cizinec. V hlavě se mu honí otázky: "K čemu je to všechno dobré?" "Nejsem ve svém zaměstnání nebo ve svém manželství vlastně jako ve vězení?" "Proč se tak hrozně dřu?" "Udělal jsem v životě vůbec něco důležitého?" "Mám nějakou cenu?" "Nač je mi víra a modlitba?" "Proč mi Bůh v mém trápení nijak nepomůže?" "Proč vlastně žiju?" Ideály mládí jsou pryč, jejich místo zaujala malomyslnost a deprese. Člověk má pocit, že náhle hrozně zestárl. A právě v tuto chvíli je třeba Boha prosit o oproštěnost. O tu oproštěnost, která člověku dovolí přijmout pozvolna přicházející stáří, která mu umožní poddat se plynutí času a přijmout meze svých možností.