Řekneme své ano nebo ne evropské ústavě

Evropská ústava (nebo, snad přesněji, Smlouva o Ústavě pro Evropu) je příliš dlouhým, příliš složitým a pro normálního smrtelníka nerozluštitelným textem, který – ač nečten, nestudován a proto ve své podstatě nepochopen – zásadním způsobem ovlivní životy obyvatel těch zemí evropského kontinentu, pro které se stane jejich nejvyšším ústavním dokumentem. Ovlivní životy všech z nich, tedy jak těch, kterým se nelíbí, tak i těch, kteří si myslí, že ho dokonce ani nemusí brát na vědomí. Někdo namítne, že je takovýchto nečtených, a přitom důležitých dokumentů kolem nás více. To samozřejmě pravda je, ale není to pravda úplná. Není to pravda hlavně proto, že se v tomto případě jedná o dokument klíčový, svou podstatou revoluční. Tím, co přináší, je mimo jakoukoli pochybnost zcela mimořádný, i když se jeho tvůrci a zastánci snaží jeho význam všemožně zastírat. Z dobrých a pro sebe rozumných důvodů si nepřejí, abychom o jeho skutečném významu věděli. Ve své podstatě představuje tento dokumentrozhodující krok od Evropy států k Evropě jednoho evropského státu. Představuje krok od dobrovolné a stále znovu a znovu domlouvané a potvrzované spolupráce evropských států v tisících konkrétních záležitostech k jednou pro vždy platné dominanci orgánů a institucí celoevropských nad orgány a institucemi národními. Představuje krok od států jako výchozí kolektivity veřejného života lidí žijících v Evropě k potlačení jejich suverenity a k předání suverenity nadnárodním útvarům. Představuje krok od dosud nikým a ničím nezpochybňované různorodosti a samostatnosti evropských národů (od pokory vůči nim) k pokusu vytvořit společný, proto co nejvíce "stejnorodý", úplně nový, dosud neexistující evropský národ (a spolu s ním i společné evropské symboly, znaky a další vnější atributy). Toto všechno, a ještě mnoho dalšího, není možné v žádném případě popřít, i když se o to různí "evropané" či samozvaní "majitelé evropanství" již dlouhou dobu snaží. K ratifikaci předložená "ústavní smlouva" – a není pochyb o tom, že se samotným použitím slova ústava chtělo zvýraznit, že se jedná o dokument zcela zásadního významu – byla napsána a ve vládách jednotlivých členských zemí prosazena těmi, kteří si výrazně urychlovaný unifikační vývoj na evropském kontinentu přejí a kteří o něj již řadu let či dokonce desetiletí usilují. Argumenty, které pro jeho obhajobu používají, jsou staré a známé po celé dvacáté století. A nepoužívali je jenom lidé s ušlechtilými úmysly. Národní stát považují tito lidé za přežitek neblahé, více méně barbarské evropské minulosti (která v jejich očích trvala až do vzniku evropského integračního projektu v padesátých letech), za hlavní, ne-li výlučnou příčinu válek, ke kterým na evropském kontinentě v této barbarské minulosti docházelo, za živnou půdu pro opakující se vznik nedemokratických, totalitárních režimů, za příliš malé teritórium pro rozhodování o "velkých věcech" lidstva, a v neposlední řadě za slabou protiváhu velkým zemím jiných kontinentů, které jsou nebezpečné tím, že jim chybí onen osvícený evropský pohled na svět, jehož výlučnými majiteli jsou právě dnešní autoři evropské ústavní smlouvy. Celoevropský stát tito lidé naopak považují za předstupeň osvícené, bezproblémové, shora a moudře řízené budoucnosti, za záruku neexistence válek, za důvěryhodného garantora svobody, demokracie a lidských práv (a to dokonce navěky), za majitele velkého rozhledu a nadhledu, za účinnou – a lepší ideologií a "vyššími hodnotami" vybavenou – protiváhu jiným velmocem. Evropští demokraté, ke kterým se hlásím (a to jak ke slovu evropští, tak ke slovu demokraté), to vidí naprosto opačně. Jádrem Evropy a zárukou její dobré budoucnosti pro ně jsou (a vždy byly) národní státy. Nadnárodní či panevropské instituce a veškeré pokusy Evropu ov.