Zloděj kufrů

Ludvíček a Markétka se poznají v Terezíně. Jí je dvanáct a on je o.dva roky starší. Chlapec vykonává různé práce, přivydělává si jako.nosič kufrů, zametá ulice, vozí mrtvé… Především však kufry vykrádá.vybírá si ty, které mohou být bohatých lidí, bere si, co se mu.hodí nebo co potrebuje, co by mohl vyměnit. I v tomhle pekle můžeš.být šťastná, vysvětluje Ludvíček dívce. Je do ní zamilovaný až po.uši.Ukázka z textuA tak se zase těšil, co přinese Markétce.Fischerové zítra, když bude mít příležitost, i kdyby to měla být.sedmikráska.Ludvíček vycítil ocenění. Nejvíc, co mohl v Terezíně dostat.Povznášelo ho to. Cítil, jak roste. Byl větší nebo dokonce lepší.Jak je jí blízko a Markétka jemu. Neměl pro to míru, ale vnímal to.jako zrní pro Kleopatru, na dlani. Radost z toho, co jí připadalo.dobré. Smutek z jejího smutku. Nikdo by mu nevymluvil, že vykrádat.kufry pro někoho je krásné.Když se ho někdo z kamarádů ptal: Jak se máš? Odpovídal: Dobře,.kradu.Krást bylo krásné, pokud to bylo nezištné, nebo se alespoň o kořist.dělit. Morálku dělil na učitelskou, blbou a příležitostnou, tu.svou. Tajně věřil, že to, co okradeným chybí, jim někdo nebo něco.vynahradí.Stejně tak by mu nikdo nevymluvil, že posuzuje dobře, co je správné.a co ne.Může být nesprávné krást těm, co mají?Nekrást znamenalo neodpírat zlu. Necítil vinu, že žije a krade.Nikomu nic nedlužím, říkal si. Jako mnoho jiných.A v duchu si opakoval: Mám bezvadnou kamarádku.Vnímal, jak ztrácí meze toho, co by pro ni chtěl udělat, třebaže to.ještě neudělal.